* 17. 11. 1924 – † 28. 7. 2000
Nositel zlatého Březového lístku.
Karel Líba se narodil 17. listopadu 1924 v Jiřicích č. 48 u Brandýsa nad Labem jako prvorozený syn svých rodičů – otce Karla Líby a matky Anny Líbové, rozené Bohdanecké z Charvátce č. 37. V době velké hospodářské krize se rodiče se dvěma hochy – Karlem a Vladimírem (nar. 1926) přestěhovali někdy v letech 1932 – 1933 za prací do Ostravy. Bydleli v centru Ostravy na Brandlově ulici čp. 9. Rodiče si při odchodu do důchodu koupili malý domek na ulici Jezdiště čp. 10 v Ostravě – Hrabové, kam se Karel odstěhoval s nimi. Po absolvování základní školy navštěvoval Karel v letech 1938 až 1941 v Moravské Ostravě tříletou Odbornou pokračovací školu pro pánské živnosti oděvnické, kterou ukončil s velmi dobrým prospěchem. Vyučil se jako krejčí. V době 2. světové války neměl stálé zaměstnání, byl stále veden jako krejčí. V dubnu 1946 byl odveden a od 1. 10. 1946 nastoupil v Levoči na Slovensku na základní vojenskou službu.
Po jejím ukončení 26. 9. 1948 se vrátil do Ostravy a pracoval na Koksovně generála Svobody jako pomocný dělník. Na koksovně pracoval po celou dobu aktivního pracovního procesu až do odchodu do starobního důchodu v roce 1984, postupně ve funkcích pomocný dělník (1948 – 1963). vzorkář v laboratoři (1964 – 1968), požární preventista (1968 – 1984).
Před válkou založil klub při redakci Mladého hlasatele. V průběhu války vstoupil do Klubu českých turistů a v roce 1943 na základě náboru dětí do Kuratoria mládeže se stal jedním ze čtyř vedoucích, kteří patřili pod Lubomíra Motana. Ten byl spojkou mezi nimi a legendárním skautským vedoucím Vláďou Čermákem. V průběhu války se zapojil do ilegální činnosti v rámci ilegální skautské organizace. Četa pod Karlovým vedením se scházela na hřišti u kina Oko ve Slezské Ostravě a společně podnikali výpravy do okolí Vratimova.
Po osvobození se Karlova četa přeměnila na 49. oddíl Junáka v Ostravě. Po návratu z vojenské služby došlo v důsledku únorových událostí roku 1948 k zákazu junácké činnosti. Karel byl vyslýchán státní bezpečností a hledal východisko, jak oddíl zachránit. Za pomoci rodičů oddílových hochů a spolupracovníků z koksovny začlenil svůj oddíl do Dělnické tělovýchovné jednoty v Přívoze, kde setrval téměř 50 let. Tělovýchovná jednota s původním názvem generála Svobody později změnila několikrát název – nejdříve na TJ Baník Vítězný únor, v 70. letech pak na TJ Vítězný únor a v 90. letech na HTJ Odra. V roce 1950 přibral do oddílu svého přítele Boleslava Moravce – Slávu včetně jeho oddílu Třicítka. Se slávou pak vedl oddíl BVÚ do roku 1967 – 1968. Oddíl měl průměrně 60 – 70 členů ve věku od 10 do 20 let. Každoročně oddíl jezdil na tábor nepřetržitě od roku 1946 na různá místa, nejčastěji do Pochně u Karlovic v okrese Bruntál. Vybudoval jeden z nejznámějších chlapeckých oddílů v Ostravě a v širokém okolí. Oddílu věnoval doslova celý svůj život. Schůzky ve staré klubovně byly vždy v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Když ještě nebyly volné soboty (asi od roku 1968) jezdil s oddílem na výpravy s přenocováním v sobotní podvečer, na jednodenní výpravy pak v nedělní rána. A když byly soboty volné, víkend se zpravidla o další den prodloužil. Pak v neděli večer, po návratu z výpravy, protože byl vášnivým fotografem, už vyvolával ve své malé komůrce v rodinném domku filmy a vyráběl fotografie pro oddílový kompas. V pondělí dopsal události z výpravy do Kompasu (Oddílová kronika), doplnil je fotografiemi a na schůzce v úterý již probíhalo hodnocení uplynulých událostí a určoval se plán na další období. Tak to bylo mnoho let po sobě. Ve své pozůstalosti zanechal stovky nádherných fotografiií z těch dávných I nedávných let. Nespočítané hodiny věnoval péči o oddílový majetek, opravoval celty, opravoval teletiny, šil polní čepice, šátky, plavky, vedl oddílové účetnictví, jezdil objednávat slevy na dráhu do Čedoku nebo na hlavní nádraží, organizoval brigády kolem klubovny, na tělovýchovné jednotě a později i na Staré Pevnosti a pak na Nové Pevnosti, prostě všude byl, vše dokázal zorganizovat, pečlivě vedl bodování, docházku, kreslil a tvořil nádherné diplomy za bodování i za soutěže na Třináctkách, na srazech. Od března už organizoval táborové přípravy, sháněl materiál a zajišťoval opravy velkých věcí. I účast v prvomájových průvodech a pochodech „Po stopách ostravské operace“ dokázal proměnit v normální oddílový podnik! Tábory byly vždy nabité programem a zážitky od rána do večera. A uměl pomoci i dalším oddílům. Nejtěsnější vazby udržoval s oddílem Sirius a také plzeňskými Sovami…
Miloval rozkvetlé voňavé stráně, divizny a hvozdíky („slzičky Panny Marie“) patřily k jeho nejoblíbenějším květinám. Vášnivě rád jezdil na motocyklu, občas nás svezl. Byl pro nás prostě druhým tátou.
Za svou odbojovou činnost byl za války oceněn „Junáckým křížem“, za činnost v oddíle a pro oddíl byl oceněn titulem „Vzorný občan Ostravy“ a „vzorný cvičitel“ a „Zasloužilý cvičitel“. Rovněž byl oceněn „Zlatým březovým lístkem“ za celoživotní práci pro oddíly na Ostravsku. V průběhu let 1988 – 1992 postupně předal vedení oddílu Petru Mikovi – Akimovi. Po celou dobu bydlel v ulici Jezdiště čp. 10 v Ostravě – Hrabové společně se svými rodiči. Po jejich smrti zde zůstal sám. Od roku 1996 se o Karla v jeho domku staral zejména Luděk Boháč. Celý život nebyl vlastně nemocný. Až po svých sedmdesátých narozeninách si teprve začal stěžovat a marodit, ale nedával to najevo. V roce 1998 vážně onemocněl a musel se podrobit operaci na Fifejdách, kde se o něj starali lékaři, kteří bývali členy oddílu. V roce 2000 byl na svém posledním táboře jen pár dnů, ze zdravotních důvodů se musel vrátit domů. V pátek 28. července 2000 jej Luděk našel spícího – Karel odešel na poslední výpravu, ze které se už nevrátil…
Pohřeb měl 10. srpna 2000 na Slezské Ostravě a rozptýlen byl v Pochni, na svých nejmilejších místech…
Z dostupných materiálů a paměti zpracoval Břeťa Boháč
