* 5. dubna 1901 – ✝ 23. června 1987
Nositel zlatého Březového lístku.
Rudolf Plajner, skautskou přezdívkou Táta, byl český pedagog a skaut. Byl opakovaně zvolen náčelníkem československého Junáka. Vedle dlouhodobého a jednoznačného přínosu pro český skauting, díky němuž dodnes požívá mezi skauty vysoké úcty, je osoba Rudolfa Plajnera zároveň spojena i s jeho opakovanými ústupky politické moci (1940, 1950, 1970), jimiž se snažil neúspěšně odvrátit zákaz Junáka.
Jeho skautská kariéra započala v roce 1916, kdy vstoupil do skautské družiny, kterou vedl Jiří Wolker; v témže roce složil skautský slib. Při příležitosti návratu prezidenta Masaryka do vlasti se vydal se svou družinou pěšky do Prahy, kde sloužili jako pořadatelská služba. Již v roce 1919 sloužil jako sborový (střediskový) vůdce v Prostějově, později v Brně, zúčastnil se ustavujícího sjezdu Svazu skautů. V lednu 1920 zachránil v Brně tři topící se děti místního bohatého obchodníka z rozvodněné Svratky a jen náhodou byla zjištěna jeho totožnost ze skautské legitimace z odhozeného kabátu. Následně odmítl nabídnutou finanční odměnu. Účastnil se 3. světového jamboree v Anglii, na 4. jamboree v Maďarsku 1933 byl vůdcem československé výpravy (tehdy jeho zástupce Josef Řeháček odmítl sklonit československou a skautskou vlajku před maďarskými fašisty – pouze dvě delegace se toho odvážily). V roce 1932 byl zvolen zpravodajem náčelnictva Svazu skautů. Po A. B. Svojsíkově smrti byl v čele jeho pohřebního průvodu.
Na zakládajícím sněmu Junáka v lednu 1939 byl zvolen místonáčelníkem pro Moravu, po zatčení náčelníka Bohuslava Řeháka 1. září 1939 se tak stal hlavním představitelem Junáka.
V roce 1940 tajně domluvil se Sokolem, Československým červeným křížem a Klubem československých turistů možnost přechodu skautských oddílů do těchto organizací v případě zrušení Junáka. Junák byl na konci roku 1940 zrušen a zakázán nacisty.
Po druhé světové válce byl R. Plajner, v roce 1946, zvolen náčelníkem Junáka, který se postupně dostával pod tlak komunistů, a to zvenčí i zevnitř organizace. V roce 1947 se ještě účastnil Jamboree míru ve Francii.
V průběhu únorového převratu byl 24. února 1948 spolu s náčelní Vlastou Koseovou předvolán do kanceláře ministra Alexeje Čepičky. Ten se je snažil donutit podepsat prohlášení, kterým by se Junák připojil k Národní frontě. Oba to jako překročení svých pravomocí dle stanov odmítli, načež Čepička obvinil Junáka z nepřátelství vůči republice. Junák se nakonec sloučil s komunistickým Svazem československé mládeže, čímž na dvacet let zanikl.
V průběhu pražského jara spoluzaložil v březnu 1968 přípravný výbor pro obnovu Junáka, kterou pak 29. března na schůzi v Domovině vyhlásil. Pokusil se Junáka etablovat jako politickou (socialistickou), avšak nadstranickou organizaci. Po srpnové okupaci již však opět vedl pouze ústupový boj proti komunistické stranické skupině v Junáku. Na III. sněmu v listopadu 1969 byl znovu zvolen náčelníkem českého Junáka, později i Junáka československého. V tomto období byl skauty univerzálně vnímán jako nejvýznamnější autorita.Snažil se udržet činnost organizace co nejdéle a uchránit skautské činovníky před opakováním perzekucí z 50. let, ve jménu čehož vykonal mnohé ústupky, některé v rozporu s ideou skautingu. Před ukončením činnosti Junáka vydal prohlášení Neopouštějte naše děti, které bylo mnohými interpretováno jako výzva převést své oddíly do Pionýra, přestože to tak nebylo myšleno.
Na sněmu Socialistického svazu mládeže (SSM) v listopadu 1970 byl zvolen členem Ústřední rady Pionýrské organizace, tuto funkci pak vykonával až do listopadu 1977, kdy abdikoval pro pokročilý věk. Sedmdesátá léta strávil sepisováním detailní historie českého skautingu, období 1968–1970 se však vyhnul.
Za jeho hlavní ideový přínos bylo považováno udržování nadšení a motivace vůdců k činnosti a celoživotní službě.
Byl přesvědčeným socialistou, humanistou a demokratem. Bylo mu blízké nenáboženské, civilní, až panteistické pojetí prvního (duchovního) principu skautingu (podle A.B. Svojsíka). Byl českým nacionalistou se silným protiněmeckým cítěním.
Za použití různých zdrojů sepsal Jiří Řeháček – Riki
