Naše velká kamarádka Jaroslava Vosátková (rozená Nohelová) (10), které všichni kolem říkali babička Jarka – Hýlačka, odešla k velkému táborovému ohni ve věku 89 let. Jarka je úzce spojena s táborským a jihočeským Klubem českých turistů, Klubem za starý Tábor a Společnosti pro zachování husitských památek. Celý život pracovala s dětmi, mládeží i s dospělými, kteří milovali nejen turistiku, ale i zdravý životní styl.
Jarka pochází z Blažovic u Brna. Za svůj dlouhý život prožila chvíle krásné i těžké – potkala prezidenta T. G. Masaryka, zažila hospodářskou krizi, která jejího tatínka dostala až na dlažbu, II. světovou válku v mnoha zlých podobách, děsivá 50. léta a strach z věznění kvůli původu manžela, naději Pražského jara a beznaděj po okupaci sovětskou armádou, perzekuci během následující normalizace a radost ze svobody po Sametové revoluci.
Po krachu tatínkovy firmy a exekuci majetku se rodina Nohelova přestěhovala do Plzně, kde tatínek Jarky získal práci v plzeňské Škodovce jako konstruktér. V Plzni zažila Jarka krásná léta v Sokole a cvičení na Sletu, ale i nástup Hitlera, mobilizaci i nacistickou okupaci. Její maminka byla totálně nasazená. Při bombardování Plzně Američany před koncem války byl jejich dům zničen, rodina se ale zachránila. Jarku poslali rodiče zpět na Moravu ke strýci, kde byla přece jen více v bezpečí. Zažila, když se přes vesnici Blažovice valila fronta. Na strýcově statku se nejdříve usadili Němci, pak Rusové. Nakonec se po válce setkala s rodiči i sestrou a stěhovali se všichni opět do Plzně, kde byli ještě Američané.
Až po válce mohla dokončit rodinnou školu a dostala se do mládežnické party tzv. Bivojínů, kteří turistovali po mnoha místech republiky. V roce 1950 se vdává, ve 22 letech má syna Karla a další rok dceru Ludmilu (Lída Pohanková – Kolčava (11) z Náchoda). Mezitím se s rodiči stěhují do Sezimova Ústí, protože Škodovka byla vybombardovaná a oni dostali práci v závodě Kovosvit (bývalý Baťův MAS).
V roce 1953 se Jarce stal oční úraz, takže nemohla pracovat ve výrobě a dostává se na podnikovou telefonní ústřednu a obsluhu závodního rozhlasu. Tady našla novou seberealizaci, připravovala čtvrthodinky s písničkou na přání apod. A právě zde začala její novinařina, která ji pak doprovázela celý život. Vystudovala školu pro novináře, byla v redakci podnikového časopisu Kovosvit a dopisovatelkou táborského deníku Palcát, v jehož redakci prožila srpnové události roku 1968. Její práci zde nemilosrdně ukončili normalizátoři.
V roce 1969 donutili Jarku opustit novinařinu a strávila několik let jako myčka nádobí v restauracích Jednoty, ačkoliv trpěla těžkou formou atopického ekzému. V roce 1975 vstoupila do turistického klubu při TJ Vodní stavby, kde našla nový smysl života. Brzy se stala cvičitelkou a od roku 1986 jednatelkou klubu. Pod křídly turistů pomáhala schovávat skautské oddíly až do Sametové revoluce.
Po roce 1989 se podílela na obnově táborské kulturní památky – rozhledny Hýlačka, měla na starosti její správu. Původní dřevěná stavba z roku 1920 byla bohužel zničena požárem od silvestrovské světlice 1. 1. 2012. Jarce se podařilo aktivizovat další nadšence, vyhlásit sbírku a shromáždit dostatek finančních prostředků na výstavbu nové rozhledny, sice kovové, ale mnohem vyšší a také krásné…). Jarčino jméno je vyryto na nejvyšším schodu nové rozhledny.
Kamarádka Jarka byla oblíbená a uznávána nejen mezi turisty nebo propagátory Přátelství rozrůzněných, ale i v ostatních dětských organizací, skauty nevyjímaje. Devátý stupeň Březového lístku jí udělil osobně Galén při své návštěvě táborské Bambiriády, desátý dostala v roce 2014 od účastníků projektu Mezigenerační učení, kam velmi přispívala svými zkušenostmi. Všichni její odchod cítíme jako velkou ztrátu člověka, který je nám stále blízko srdíčka.
Nezapomeneme na ní a děkuji pánu Bohu, že jsem měl tu čest být jejím kamarádem.
Jiří Riki Řeháček(9), Tábor
